Économie - Politique (Ekonomika Politika)

Ekonomika

Ekonomika Francie kombinuje rozsáhlé soukromé společnosti (přibližně 2,5 milionu registrovaných) se společnostmi se značnou měrou intervence vlády. Vláda si ponechala velký vliv na klíčové segmenty sektorů infrastruktury, což znamená, že rozhoduje v otázkách železnice, energetiky, letectví a telekomunikace. Tento stav byl výhodný asi do 90. let, v posledních letech vláda pomalu odprodává své podíly ve společnostech France Télécom, Air France, stejně tak jako pojišťovny, banky a zbrojní průmysl.

Francie je členem skupiny G8. Francouzská ekonomika je 5. největší ekonomikou na světě. 1. ledna 1999 se Francie spojila s dalšími deseti členy EU a vytvořila měnovou unii, která užívá společnou měnu euro, a v roce 2002 úplně přestala používat svou historickou měnu francouzský frank.

Podle údajů OECD za rok 2007 je Francie 5. největší exportér výrobků na světě po Německu, Číně, USA a Japonsku.  Je také šestý největší dovozce výrobků za USA, Německem, Čínou, Spojeným královstvím a Japonskem.

Dále podle statistiky OECD byla v r. 2007 Francie na třetím místě v získávání přímých zahraničních investic. S téměř 158 miliardami USD zahraničních investic se Francie zařadila za USA (237,5 mld. USD investic) a Spojené království (185,9 mld. USD). Na druhou stranu francouzské společnosti investovaly ve stejném období 224,6 miliard USD v zahraničí, což zařazuje Francii na třetí místo žebříčku největších zahraničních investorů po USA (333,2 mld. USD) a Spojeném království (229,8 mld. USD).

Francie je také druhou nejvíce produktivní zemí v OECD (nepočítaje Norsko, kde jsou hodnoty zvýšeny uměle tržbami z ropy, a Lucembursko, kde s velkými offshorovými investicemi bank). V roce 2003 byl průměrný HDP na jednu hodinu práce 47,2 USD.

Mezi důkazy technologické vyspělosti francouzského průmyslu patří m.j. vysokorychlostní vlaky TGV a letadla Airbus

Politika a vláda

Ústava Páté republiky byla schválena 28. srpna 1958. Výrazně posílila autoritu výkonného výboru ve vztahu k Parlamentu.

Podle ústavy je francouzský prezident volen přímo na období pěti let (původně sedm let). Prezidentská rada zabezpečuje regulérní fungování moci lidu a kontinuitu státu. Prezident jmenuje předsedu vlády, předsedá kabinetu, velí ozbrojeným silám a uzavírá pakty.

Národní shromáždění (Assemblée Nationale) je hlavní část legislativy. Jeho členové jsou voleni přímo na pětileté období a všechna křesla jsou volena v jediných volbách. Národní shromáždění má právo rozpustit vládu a tím tedy většinová volba Shromáždění určuje rozhodování vlády. Senátoři jsou vybíráni volební akademií na dobu devíti let a jedna třetina Senátu se mění každé tři roky (počínaje rokem 2007). Legislativa Senátu je omezená; pokud se tyto dvě komory neshodují v nějakém bodě (s výjimkou ústavních práv), Národní shromáždění má poslední slovo. Vláda má silný vliv na utváření programu Parlamentu.

Francie je zakládajícím členem Evropské unie a to velikou měrou definuje francouzskou zahraniční politiku. 29. května 2005 Francie odmítla v referendu ratifikování Evropské ústavy, když přibližně 55 % obyvatel vyslovilo své „ne“. Tento výsledek změnil kriticky budoucí vývoj politiky Evropské Unie, stejně tak jako schopnost Francie setrvat na pozici vedoucího státu Evropy. Francie je dále členem SPC (Sekretariát Pacifické komunity, Secretariat of the Pacific Community) a COI (Komise Indického oceánu, Indian Ocean Commission). Francie je také vedoucím členem Mezinárodní Organizace Frankofonie (La Francophonie, International Organisation of Francophonie), která sdružuje 51 francouzsky mluvících států.

Ve Francii sídlí Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) a UNESCO. Dále zde sídlí Mezinárodní úřad pro váhy a míry (soustava jednotek SI) a Interpol.

Politický systém 

Současný politický systém Francie je určen ústavou Páté republiky z roku 1958. Podle článku 1 ústavy ze 4. října 1958 je Francie nedělitelná, laicistická, demokratická a sociální republika.

Exekutiva

Politický systém Francie je založený na exekutivě, v níž jsou pravomoce rozděleny mezi vládu a prezidenta.

Francie je příkladem silného poloprezidentského politického systému.

Prezident

Prezident republiky je hlava státu a je volen lidem na 5 let (quinquennat, od roku 2002, před tím na 7 let, septennat). Jmenuje předsedu vlády a na jeho návrh vládu. Je předseda Rady ministrů a dalších důležitých institucí a vrchní velitel ozbrojených sil. Z moci tohoto úřadu může rozhodnout o nasazení nukleárnch zbraní (force de frappe). Francouzský prezident má rovněž právo svolat referendum a jednou za rok rozpustit Národní shromáždění.

V případě výjimečného stavu mu přísluší rozsáhlé pravomoce, díky nimž může rozhodovat téměř neomezeně, nemá však v tomto období právo rozpustit Národní shromáždění, které je automaticky svoláno ihned po zavedení výjimečného stavu.

Vláda

Vláda (cabinet, gouvernement) je přímo odpovědna parlamentu v otázkách správy a armády. Hlava vlády je její předseda. Premier vede vládu, je zodpovedný za obranu země a provádění zákonů. Po srozumění s prezidentem jmenuje vrchní úředníky civilních i vojenských úřadů.

Spolupráce s parlamentem

Ve Francii má exekutiva vůči legislativě poměrně mnoho práv. Vláda totiž určuje body jednání parlamentu a všechny oblasti, v kterých má parlament zákonodárnou moc, jsou přímo dané ústavou a ve všech ostatních rozhoduje vláda neomezeně.

Vládu jmenuje prezident, ale parlament ji může svrhnout absolutní většinou hlasů, premier bývá proto vždy jmenován jen z řad parlamentní většiny. Pokud se stane, že premier a prezident patří do rozdílných politických táborů, nastává paradoxní situace zvaná kohabitace (Cohabitation)

Legislativa

Ve Francii přísluší zákonodárství parlamentu, který se od roku 1875 skládá ze dvou komor:

• dolní komora (Národní shromáždění,Assemblée nationale), s 577 poslanci volenými na dobu 5 let (z nichž 22 poslanců je ze zámořských území tzv.kolonií), a
• horní komora (Senát, Sénat), s 331 senátory, kteří jsou voleni nepřímo prostřednictvím sboru volitelů na dobu 6 let. Volby do senátu probíhají každé 3 roky, kdy je volena vždy 1/3 senátorů.

Parlament kontroluje vládu a vypracovává a schvaluje zákony. Obě komory nejsou rovnocenné, při nejednotě rozhoduje Národní shromáždění. U sporných zákonů se může stát, že si je obě komory navzájem vracejí neschváleny (navette).

Judikativa

Hlavní úloha soudnictví je ve Francii definována v ústavě. Podle článku 66 je justice „strážkyní osobní svobody“. Ve francouzském právu se rozlišují dvě základní větve:

• správní právo (veřejné právo) pro spory mezi občany a státními úřady
• běžné právo (občanské právo a trestní právo) pro spory mezi občany.

Trestné činy jsou souzeny podle typu závažnosti třemi různými instancemi:

• Tribunal de police - přestupky
• Tribunal correctionnel - provinění, přečiny
• Cour d'assises - zločiny 

Politické strany

Extrémní levice

• Ligue communiste révolutionnaire (LCR – Komunistická revoluční liga)
• Lutte ouvrière (LO)
• Parti des travailleurs

Levice

• Parti communiste français (PCF – Komunistická strana Francie)
• Parti radical de gauche (PRG)
• Parti socialiste français (PS – Socialistická strana)
• Les Verts (Zelení)
• Génération ecologie
• Mouvement écologiste indépendant

Střed

• Union pour la démocratie française (UDF – Unie pro francouzskou demokracii)

Pravice

• Union pour un mouvement populaire (UMP – Unie pro lidové hnutí), následník Rassemblement pour la république, RPR
  • Démocratie libérale, spojen s UMP
• Rassemblement pour la France (RPF)

Kozervativní pravice

• Mouvement pour la France (MPF – Hnutí pro Francii)
• Front national (FN – Národní fronta)

Ostatní

Politická kultura

Ve Francii je politická kultura značně ovlivněna rozšířenou tendencí ke spontánnímu protestu.

.