France division (dělení Francie)

Francie se skládá z 26 regionů. Ty jsou dále děleny do 100 departementů, které jsou očíslovány (podle pořadí v abecedě), což má následně význam např. pro směrovací čísla nebo poznávací značky aut.

Departmenty se dále rozdělují na 342 arrondisementů, do kterých se nevolí žádné zastupitelstvo a mají ale pouze smysl pro zařazení a administraci. Arrondisementy se člení na 4 039 kantonů, ale ty opět slouží jen k administraci a rozdělení voličů. Poslední článek tvoří obce, kterých je ve Francii 36 782. Obce jsou samosprávné s voleným zastupitelstvem (obecní rada).

 

Kontinentální Francie

Regiony Francie

Číslo	Název	Populace (mil.obyv.)	Plocha (km²)	Hustota obyd. (obyv./km²)
1	Alsace	1,734145	8280	209
2	Aquitaine	2,908359	41308	70
3	Auvergne	1,308878	26013	50
4	Basse-Normandie	1,422193	17589	81
5	Bourgogne	1,610067	31582	51
6	Bretagne	2,906197	27208	107
7	Centre	2,440329	39151	62
8	Champagne-Ardenne	1,342363	25606	52
9	Corse	0,260196	8680	30
10	Franche-Comté	1,117059	16202	69
11	Haute-Normandie	1,780192	12317	145
12	Île-de-France	10,952011	12012	912
13	Languedoc-Roussillon	2,295648	27376	84
14	Limousin	0,710939	16942	42
15	Lorraine	2,310376	23547	98
16	Midi-Pyrénées	2,551687	45348	56
17	Nord-Pas-de-Calais	3,996588	12414	322
18	Pays de la Loire	3,222061	32082	100
19	Picardie	1,857481	19399	96
20	Poitou-Charentes	1,640068	25810	64
21	Provence-Alpes-Côte d'Azur	4,506151	31400	144
22	Rhône-Alpes	5,645407	43698	129
23	Guadeloupe	0,422496	1703	248
24	Guyane	0,157213	83534	2
25	Martinique	0,381427	1128	338
26	Réunion	0,706300	2504	282

22 regionů leží v evropské části Francie (France métropolitaine), devátý z nich - Korsika (Corse) má zvláštní status collectivité territoriale, a zbylé čtyři jsou tvořeny vždy jen jedním departmentem a bývají tak označovány jako Zámořské departmenty a regiony (Départements et régions d'outre-mer, zkratka DOM-ROM).

Departement (francouzsky département) je jednotka administrativního a samosprávného členění území Francouzské republiky.

Popis

Území Francouzské republiky se v současné době dělí na 100 departementů, z nichž 4 jsou zámořské (Département d´outre-mer, DOM). Průměrný departement má rozlohu téměř 6 000 km² a něco přes půl milionu obyvatel. Rozlohou se tedy blíží našemu kraji, má však o něco méně obyvatel. Je v průměru téměř třikrát větší než tradiční britská hrabství (county), má však rovněž o něco méně obyvatel. Departementy se dále dělí na administrativní arrondisementy (arrondisement), a ty dále na kantony (canton) a konečně samosprávné obce (commune). Departement je jednotkou státní správy i občanské samosprávy.

Správní jednotka veřejného práva

Departement jako správní jednotka veřejného práva se nazývá také prefektura. Je řízena prefektem (fr.préfet du département), jmenovaným přímo presidentem, a dále se člení na podprefektury (sous-préfecture) vedené podprefekty (sous-préfet). Na departementy se Francie dělí od roku VIII francouzské revoluce (1799-1800). Na základě těchto departementů je spravována řada státních institucí, mimo jiné Rada departmentu pro výstroj (Direction départementale de l'équipement , DDE) či Rada departementu pro záležitosti zdravotní a sociální (Direction départementale des affaires sanitaires et sociales, DDASS).

 

Decentralizované místní společenství

Departement je též samosprávné čili decentralizované místní společenství, řízené generální radou (krajskou radou, fr. conseil général), která se volí všeobecným hlasováním tak, aby se každé tři roky obměnila polovina zastupitelů. Volební mandát zastupitele je tedy na 6 let. V čele generální rady stojí její prezident.

Historie

Návrh na rozdělení země na departementy předložil králi Ludvíkovi XIV. už roku 1665 Marc-René d´Argenson, aby se lépe rozložila daňová břemena i státní správa silnic a mostů. Departementy zavedl francouzský parlament 4. března 1790 hlavně proto, aby se oslabily lokální solidarity v rámci historických a feudálních regionů a naopak posílila loajalita k centrální vládě a státu. Departement byl vymezen tak, aby každý občan mohl za dva dny dojet na koni do centra a vrátit se domů. Departementy dostaly nové názvy, hlavně podle řek, hor a podobně, aby se oslabily historické souvislosti. Byly seřazeny podle abecedy a očíslovány od 1 (Ain) do 83 (Yonne) a tato čísla se od té doby hojně používají k poštovním a administrativním účelům a dodnes jsou i na číslech aut a podobně.

Roku 1950 byly zřízeny větší administrativní jednotky, regiony, kterých je v současné době 26. Jejich význam patrně roste a Francie dokonce uvažuje o zrušení departementů: od roku 2009 už jejich čísla na registračních značkách automobilů nebudou.

Číslování

Zpočátku (1790) byly departementy očíslovány (čísly 01 - 83) jen pro poštovní účely. Na každou zásilku byla umísťována pečeť s číslem výchozího departementu. Tento poštovní systém fungoval několik let, později byl zrušen. Ve dvacátém století byl přidáním 5 dalších departementů (Alpes-Maritimes, Loire, Savojsko, Horní Savojsko a Tarn-et-Garonne) vytvořen nový seznam departementů, který byl roku 1922 seřazen podle abecedy a kvůli změnám po první světové válce modifikován na počet 89, přičemž číslo 1 měl département Ain, 89 Yonne. Ve stejném roce byl nato z území kolem Belfortu vytvořen departement Territoire de Belfort s číslem 90.

V roce 1964 došlo ke změnám administrativního dělení v régionu Île-de-France a vytvoření departementů Paris (jenž získal číslo 75 patřící do té doby departementu Seine), Yvelines (přejímající č. 78 místo Seine-et-Oise) a dále Hauts-de-Seine, Seine-Saint-Denis, Val-de-Marne a Val-d'Oise, které byly zařazeny na konec seznamu a získaly tak čísla 91-95.

V roce 1976 byla Korsika (departement La Corse, č.20) rozdělena na dva departementy, Corse-du-Sud (2A) a Haute-Corse (2B). Zámořským departementům byla přidána čísla 971-974, přičemž číslo 96 bylo vynecháno.

Čísla departementů jsou dnes Francouzi hojně používana i v běžném životě. Nacházejí se kupříkladu na registračních značkách automobilů, na začátku všech poštovních směrovacích čísel či v kódech INSEE (obdoba českých rodných čísel).

Ostatní francouzská území, která nemají statut departementu, mají čísla vytvořená obdobným způsobem. Zámořská společenství (jejichž statut je departementu podobný) Saint-Pierre a Miquelon a Mayotte mají čísla 975 a 976, Wallis a Futuna, Francouzská Polynésie a Nová Kaledonie mají čísla 986, 987 a 988.

Monako, přestože se jedná o nezávislý stát, používá pro poštovní směrovací kódy na svém území jako začáteční číslo 98 přidělené francouzskou poštou. Andorra jako další nezávislý stát ležící na hranicích s Francií je ale odmítla.

 

 

 

Économie - Politique (Ekonomika Politika)

Ekonomika

Ekonomika Francie kombinuje rozsáhlé soukromé společnosti (přibližně 2,5 milionu registrovaných) se společnostmi se značnou měrou intervence vlády. Vláda si ponechala velký vliv na klíčové segmenty sektorů infrastruktury, což znamená, že rozhoduje v otázkách železnice, energetiky, letectví a telekomunikace. Tento stav byl výhodný asi do 90. let, v posledních letech vláda pomalu odprodává své podíly ve společnostech France Télécom, Air France, stejně tak jako pojišťovny, banky a zbrojní průmysl.

Francie je členem skupiny G8. Francouzská ekonomika je 5. největší ekonomikou na světě. 1. ledna 1999 se Francie spojila s dalšími deseti členy EU a vytvořila měnovou unii, která užívá společnou měnu euro, a v roce 2002 úplně přestala používat svou historickou měnu francouzský frank.

Podle údajů OECD za rok 2007 je Francie 5. největší exportér výrobků na světě po Německu, Číně, USA a Japonsku.  Je také šestý největší dovozce výrobků za USA, Německem, Čínou, Spojeným královstvím a Japonskem.

Dále podle statistiky OECD byla v r. 2007 Francie na třetím místě v získávání přímých zahraničních investic. S téměř 158 miliardami USD zahraničních investic se Francie zařadila za USA (237,5 mld. USD investic) a Spojené království (185,9 mld. USD). Na druhou stranu francouzské společnosti investovaly ve stejném období 224,6 miliard USD v zahraničí, což zařazuje Francii na třetí místo žebříčku největších zahraničních investorů po USA (333,2 mld. USD) a Spojeném království (229,8 mld. USD).

Francie je také druhou nejvíce produktivní zemí v OECD (nepočítaje Norsko, kde jsou hodnoty zvýšeny uměle tržbami z ropy, a Lucembursko, kde s velkými offshorovými investicemi bank). V roce 2003 byl průměrný HDP na jednu hodinu práce 47,2 USD.

Mezi důkazy technologické vyspělosti francouzského průmyslu patří m.j. vysokorychlostní vlaky TGV a letadla Airbus

Politika a vláda

Ústava Páté republiky byla schválena 28. srpna 1958. Výrazně posílila autoritu výkonného výboru ve vztahu k Parlamentu.

Podle ústavy je francouzský prezident volen přímo na období pěti let (původně sedm let). Prezidentská rada zabezpečuje regulérní fungování moci lidu a kontinuitu státu. Prezident jmenuje předsedu vlády, předsedá kabinetu, velí ozbrojeným silám a uzavírá pakty.

Národní shromáždění (Assemblée Nationale) je hlavní část legislativy. Jeho členové jsou voleni přímo na pětileté období a všechna křesla jsou volena v jediných volbách. Národní shromáždění má právo rozpustit vládu a tím tedy většinová volba Shromáždění určuje rozhodování vlády. Senátoři jsou vybíráni volební akademií na dobu devíti let a jedna třetina Senátu se mění každé tři roky (počínaje rokem 2007). Legislativa Senátu je omezená; pokud se tyto dvě komory neshodují v nějakém bodě (s výjimkou ústavních práv), Národní shromáždění má poslední slovo. Vláda má silný vliv na utváření programu Parlamentu.

Francie je zakládajícím členem Evropské unie a to velikou měrou definuje francouzskou zahraniční politiku. 29. května 2005 Francie odmítla v referendu ratifikování Evropské ústavy, když přibližně 55 % obyvatel vyslovilo své „ne“. Tento výsledek změnil kriticky budoucí vývoj politiky Evropské Unie, stejně tak jako schopnost Francie setrvat na pozici vedoucího státu Evropy. Francie je dále členem SPC (Sekretariát Pacifické komunity, Secretariat of the Pacific Community) a COI (Komise Indického oceánu, Indian Ocean Commission). Francie je také vedoucím členem Mezinárodní Organizace Frankofonie (La Francophonie, International Organisation of Francophonie), která sdružuje 51 francouzsky mluvících států.

Ve Francii sídlí Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) a UNESCO. Dále zde sídlí Mezinárodní úřad pro váhy a míry (soustava jednotek SI) a Interpol.

Politický systém 

Současný politický systém Francie je určen ústavou Páté republiky z roku 1958. Podle článku 1 ústavy ze 4. října 1958 je Francie nedělitelná, laicistická, demokratická a sociální republika.

Exekutiva

Politický systém Francie je založený na exekutivě, v níž jsou pravomoce rozděleny mezi vládu a prezidenta.

Francie je příkladem silného poloprezidentského politického systému.

Prezident

Prezident republiky je hlava státu a je volen lidem na 5 let (quinquennat, od roku 2002, před tím na 7 let, septennat). Jmenuje předsedu vlády a na jeho návrh vládu. Je předseda Rady ministrů a dalších důležitých institucí a vrchní velitel ozbrojených sil. Z moci tohoto úřadu může rozhodnout o nasazení nukleárnch zbraní (force de frappe). Francouzský prezident má rovněž právo svolat referendum a jednou za rok rozpustit Národní shromáždění.

V případě výjimečného stavu mu přísluší rozsáhlé pravomoce, díky nimž může rozhodovat téměř neomezeně, nemá však v tomto období právo rozpustit Národní shromáždění, které je automaticky svoláno ihned po zavedení výjimečného stavu.

Vláda

Vláda (cabinet, gouvernement) je přímo odpovědna parlamentu v otázkách správy a armády. Hlava vlády je její předseda. Premier vede vládu, je zodpovedný za obranu země a provádění zákonů. Po srozumění s prezidentem jmenuje vrchní úředníky civilních i vojenských úřadů.

Spolupráce s parlamentem

Ve Francii má exekutiva vůči legislativě poměrně mnoho práv. Vláda totiž určuje body jednání parlamentu a všechny oblasti, v kterých má parlament zákonodárnou moc, jsou přímo dané ústavou a ve všech ostatních rozhoduje vláda neomezeně.

Vládu jmenuje prezident, ale parlament ji může svrhnout absolutní většinou hlasů, premier bývá proto vždy jmenován jen z řad parlamentní většiny. Pokud se stane, že premier a prezident patří do rozdílných politických táborů, nastává paradoxní situace zvaná kohabitace (Cohabitation)

Legislativa

Ve Francii přísluší zákonodárství parlamentu, který se od roku 1875 skládá ze dvou komor:

• dolní komora (Národní shromáždění,Assemblée nationale), s 577 poslanci volenými na dobu 5 let (z nichž 22 poslanců je ze zámořských území tzv.kolonií), a
• horní komora (Senát, Sénat), s 331 senátory, kteří jsou voleni nepřímo prostřednictvím sboru volitelů na dobu 6 let. Volby do senátu probíhají každé 3 roky, kdy je volena vždy 1/3 senátorů.

Parlament kontroluje vládu a vypracovává a schvaluje zákony. Obě komory nejsou rovnocenné, při nejednotě rozhoduje Národní shromáždění. U sporných zákonů se může stát, že si je obě komory navzájem vracejí neschváleny (navette).

Judikativa

Hlavní úloha soudnictví je ve Francii definována v ústavě. Podle článku 66 je justice „strážkyní osobní svobody“. Ve francouzském právu se rozlišují dvě základní větve:

• správní právo (veřejné právo) pro spory mezi občany a státními úřady
• běžné právo (občanské právo a trestní právo) pro spory mezi občany.

Trestné činy jsou souzeny podle typu závažnosti třemi různými instancemi:

• Tribunal de police - přestupky
• Tribunal correctionnel - provinění, přečiny
• Cour d'assises - zločiny 

Politické strany

Extrémní levice

• Ligue communiste révolutionnaire (LCR – Komunistická revoluční liga)
• Lutte ouvrière (LO)
• Parti des travailleurs

Levice

• Parti communiste français (PCF – Komunistická strana Francie)
• Parti radical de gauche (PRG)
• Parti socialiste français (PS – Socialistická strana)
• Les Verts (Zelení)
• Génération ecologie
• Mouvement écologiste indépendant

Střed

• Union pour la démocratie française (UDF – Unie pro francouzskou demokracii)

Pravice

• Union pour un mouvement populaire (UMP – Unie pro lidové hnutí), následník Rassemblement pour la république, RPR
  • Démocratie libérale, spojen s UMP
• Rassemblement pour la France (RPF)

Kozervativní pravice

• Mouvement pour la France (MPF – Hnutí pro Francii)
• Front national (FN – Národní fronta)

Ostatní

Politická kultura

Ve Francii je politická kultura značně ovlivněna rozšířenou tendencí ke spontánnímu protestu.

.

La France aneb základní fakta

Francie neboli Francouzská republika (République française) je demokratický stát. Rozkládá se na západě Evropy a dále k ní náleží zámořské departmenty a zámořská území v Karibiku, Severní a Jižní Americe, Indickém oceánu a Oceánii. Na tomto blogu se však budeme zabývat pouze kontinentální částí Francie, která leží mezi Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska, Belgií, Německem, Švýcarskem, Itálií a Španělskem. Tato část se nazývá metropolitní Francie a francouzi ji kvůli jejímu geografickému tvaru přezdívají L'Hexagone (šestiúhelník).

Je členskou zemí Severoatlantické aliance a je jedním ze zakládajících členů Evropské unie. Dále je Francie jedním ze zakládajících členů Spojených národů. Je jedním z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN s právem veta, jednou z osmi uznaných nukleárních mocností a členem sdružení sedmi nejvyspělejších států světa a Ruska-G8. Spolu se Spojeným královstvím je Francie jedinou doposud existující koloniální supervelmocí.

Pevninská část Francie zaujímá plochu 543 965 km². Na severu a západě je krajina rovinatá s mírným vlněním, na zbytku území převážně pahorkatá a hornatá. Ve francouzských Alpách se nachází nejvyšší bod západní Evropy Mont Blanc (4 810 m). Další hornaté kraje země zahrnují Pyreneje, Centrální masív, Jura, Vogézy, Armorský masív a Ardeny. Největšími francouzskými řekami jsou Loire, Rhône (pramenící ve Švýcarsku), Garonne (ve Španělsku), Seina a část toku Rýnu. Loire je zároveň také nejdelší francouzskou řekou.

Čerpáno z :  http://cs.wikipedia.org/wiki/Francie